Vážený pane Grušo,

milá paní Grušová,

dámy a pánové,

dnešní příležitost je jak mimořádná tak i zvláštní: spolkový prezident Horst Köhler vám, vážený pane Grušo, jako uznání za vaše zvláštní zásluhy o Spolkovou republiku propůjčil Velký kříž za zásluhy s hvězdou Řádu za zásluhy Spolkové republiky Německo.

Tak vysoké vyznamenání se uděluje jako ocenění životního díla. Které z vašich životních děl však má dnešní propůjčení řádu vyznamenat? Ve věku, kdy většina lidí odešla z profesního života a užívá si penze, stojíte tu před námi s vlastní rozsáhlou přednáškovou a literární činností a se třemi tituly: jako bývalý velvyslanec, jako ředitel Diplomatické akademie ve Vídni a jako prezident mezinárodního PEN-klubu. To vše vám nebylo předem dáno do vínku.

Narodil jste se 10. listopadu 1938 v Pardubicích. Studoval jste filosofii a dějiny na Karlově univerzitě, kde jste v roce 1962 promoval a ještě téhož roku vstoupil do povědomí veřejnosti prvními publikacemi. Již tehdy však nabrala vaše životní dráha nepředvídaný průběh. V roce 1964 zakládáte nekomunistický literární časopis „Tvář“, v němž jsou otištěny první příspěvky Václava Klause, Václava Havla a Milana Uhdeho. Neuplynul ani rok a dostáváte se do ostrého sporu s tehdejší nomenklaturou – především kvůli jednomu článku o stalinské poezii. Pak už následují události ráz na ráz. Časopis je samozřejmě zastaven. Samozřejmě zakládáte obratem nový časopis „Sešity“. Pracujete kromě toho jako redaktor vydavatelské inzertní rubriky „Nové knihy“ a od roku 1968 jako redaktor týdeníku „Zítřek“. Pražské jaro vás zastihuje na barikádách. Kde také jinde!

Jste obžalován a v roce 1969 je vám zakázán výkon povolání, musíte se potom protloukat jako zaměstnanec stavebního podniku. To vám však nebrání ve spolupráci na samizdatovém vydávání „Edice Petlice“ a při podpisu Charty 77. Jste uvězněn, potom – po intervenci Heinricha Bölla – propuštěn. Následuje povolení k vycestování do USA a v roce 1981 odnětí občanství. Usazujete se v Bonnu, získáváte německou státní příslušnost, jste činný jako spisovatel. Sám o sobě by to již byl život bohatý na události, jehož další průběh si bez potíží umíme představit. Přesto se však vše mělo udát jinak.

Rok 1989! Rok obratu, pokojného znovusjednocení, sametové revoluce. Nikdy jste netvrdil, že byste předjímal konkrétní události, jejichž sled a rychlost byly asi i pro vás nepředvídatelné. Nikdy jste se však také netajil svým přesvědčením, že se sovětský režim a s ním spojený útlak zhroutí. Do té míry jste doslova na výši času, když dochází k tomu, že je umělý, nelidský a neudržitelný zákop napříč Evropou překonán.

Změna je dramatická. Stáváte se nyní reprezentantem státu, který vám ještě před několika měsíci nedovolil překročit práh. A jakým reprezentantem: v roce 1990 jste jmenován československým velvyslancem v Bonnu, po rozdělení v roce 1993 velvyslancem České republiky. V roce 1997 se stáváte ministrem školství, mládeže a tělovýchovy, v roce 1998 českým velvyslancem ve Vídni. Kdo by však měl dojem, že pouze sklízíte ovoce vaší disidentské aktivity, ten by se mýlil. Stále získáváte nové zásluhy, které jsou nakonec uznávány i za hranicemi. V roce 1996 dostáváte cenu Andrea Gryphia, v roce 1998 mezinárodní cenu města Zhořelce „Brückepreis“ a Kulturní cenu Inter Nationes. V roce 1999 je vám propůjčena Goethova medaile. Léta působíte v představenstvu wuppertalské společnosti Else-Lasker-Schüler. V roce 2003 jste zvolen prezidentem Mezinárodního PEN-klubu. Od 1. dubna 2005 jste ředitelem Diplomatické akademie ve Vídni. To všechno je mimořádné a zasluhuje náš obdiv.

Avšak přinejmenším rétoricky vyvstává otázka: Jaké zásluhy má na mysli spolkový prezident svým vyznamenáním? Samozřejmě zásluhy o německo-české vztahy. Nejen však v diplomaticko-politickém smyslu, nýbrž i ve smyslu obšírnějším, kulturním a především lidském.

Vy se dnes – milý pane Grušo – hlásíte sebevědomě k tomu, že jste Čech. V Německu jste však také, přestože jste do naší země přišel jako uprchlík a cizinec, zdomácněl a stal se Němcem. Bez dalšího jste se chopil šancí, které vám poskytla vaše druhá vlast. Větší kompliment jste nám nemohl udělat. Svým působením jste Spolkovou republiku bohatě obdařil. Takže neudivuje, že jste byl jmenován členem Německé akademie pro jazyk a literaturu, členem Svobodné akademie umění v Hamburku, mimořádným členem Institutu pro dunajský prostor a střední Evropu a členem Evropské akademie věd a umění. Ve všech funkcích jste svou tvořivou sílu vložil do služeb společných, často i evropských přání.

Přitom jste si to neusnadňoval dříve ani nyní. Často hovoříte při veřejných vystoupeních a rozhovorech na téma identity. Jednoznačné je sice vaše vlastní určení místa: „Civis europeanum sum, homo pragensis, linguae bohemicae“ prohlašujete lapidárně roku 2004 na Knižním veletrhu v Lipsku. Ještě více si však tuto otázku připouštíte, když přiznáváte, že má i něco skličujícího. Jednou se vás zeptal jeden novinář, zda „[jste] při tomto druhu „feeling“ přesto ... – nebo přece ... šťastný“ – na což jste odpověděl: „Ano, samozřejmě. Mohu […] říci, že život ve světové vesnici je vlastně veselejší, než ve vesnici české.“

Váš životopis dokládá, že žijete tak, jak kážete: vášnivě hájíte šance, které Evropská unie nabízí oběma našim i ostatním zemím v Evropě. Přitom zároveň vyzýváte k umírněnosti i ke zdravému sebevědomí. Tak jste ve svém projevu v Augsburku ke 450. výročí Augsburského náboženského míru naznačil jako podstatu věci : „Buďte skromnější! ... To nejvyšší a pravdivé má verze! Strpí nuance. Protože je mírou všech věcí, zná umírněnost. Ano, samo je možná nuancí, nejjemnější ze všech.“

Dámy a pánové,

proto patří vyznamenání pana spolkového prezidenta jak tomuto muži, tak i jeho dílu! Dovolte mi citovat z odůvodnění řádu: „Jiří Gruša patří k k vyjímečným osobnostem kulturního a politického života v České republice. Jako spisovatel a básník získal v německy mluvících zemích po své emigraci rychle pověst citlivého, moudrého pozorovatele se smyslem pro humor a, kde je zapotřebí, i břitkostí jazyka. Po svém zvolení prezidentem Mezinárodního PEN-klubu je znám daleko za hranicemi České republiky a dostává se mu celosvětového ocenění. Jeho zvolení bylo umožněno mezi jiným i díky silné podpoře jeho kolegyň a kolegů spisovatelské obce z Německa a Rakouska. Vedle toho získal Jiří Gruša uznání a vážnost za hranicemi České republiky také jako komentátor a intelektuální osobnost politického a společenského vývoje ve střední a východní Evropě po roce 1989. A konečně se jako velvyslanec České republiky v Německu v letech 1993 až 1997 významně zasloužil o prohloubení a upevnění vztahů našich zemí. Přes příležitostné horké chvilky politického všedního dne se Jiřímu Grušovi podařilo značně napomáhat tomu, aby německo-české vztahy dostaly pevný a trvalý základ. Tento úkol plní i dnes ...“

Vážený pane Grušo,

je mi velkou ctí, že vám mohu dnes v Praze jménem pana spolkového prezidenta předat toto vysoké vyznamenání, jímž vám naše země prokazuje úctu.