Projev u příležitosti zahájení výstavy „Mýtus Leni Riefenstahl“ dne 2. prosince 2004 v Leica-Gallery Praha

Paní Bömerová, dámy a pánové,

dnes nás pozvala Leica Gallery Praha na výstavu „Mýtus Leni Riefenstahl“. Nejprve bych Vám, paní Bömerová, chtěl poblahopřát k přestěhování Leica Gallery Praha do nových výstavních prostor Galerie Louvre. Jako diplomat, který musí každých pár roků zbourat stan a sbalit kufry, aby někde jinde začal znovu, vím, kolik úsilí je s tím spojeno. O to více přeji Vám a vaší galerii v těchto nových prostorách mnoho dalších výstav a pokračování úspěchu, který Vám byl v minulosti dopřán pražským a mezinárodním publikem.

Že si to nikterak neusnadňujete a máte odvahu ke věcem kontroverzním, dokazuje zase jednou volba výstavy „Mýtus Leni Riefenstahl“. Ještě nedávno byla k vidění v Muzeu Ernsta Barlacha ve Wedelu u Hamburku. Vy jste výstavu přivezla do Prahy a držela se stávající koncepce. Ve Wedelu zněl ovšem její název stručněji „Leni Riefenstahl“. Podtitulek „Fotografie, film, dokumentace“ zůstal však zachován.

Proč toto rozšíření názvu? Vy sama, pani Bömerová, kladete důraz na kritické vyrovnání se s Leni Riefenstahlovou, s jejím dílem a její osobou. Rozšířeným názvem výstavy nechcete mýtus kolem Riefenstahlové pouze tematizovat, ale dostat se mu na kůži. Jak by tomu také mohlo být jinak. Nejpozději od 30-tých let je Riefenstahlová celosvětově známá. I po své smrti v září roku 2003 je velice sporná. Musí takovou zůstat, nikoli navzdory, nýbrž právě kvůli svému významu jako umělkyně.

Evidentní osobní zapletení se s Hitlerovým režimem je přitom přes veškeré pozdější popírání jen jednou stránkou věci. Leni Riefenstahlová byla částí nacistické propagandistické mašinerie a těžila z osobního zájmu Hitlera o její filmy stejně jako z okolnosti, že jí režim dal k dispozici zdroje dosud netušených rozměrů. Nikdy zjevně neprojevila slovo lítosti nad osudem Rómů a Sinti, kteří pracovali jako statisté pro její film „Tiefland“ a poté byli posláni zpět do internačního tábora, kde byli v mnoha případech zavražděni. To vrhá temný stín na její charakter.

To všechno však opět dokazuje, že významní umělci mohou být politicky a lidsky velmi sporné osoby. Je tu však možná ještě důležitější otázka: Má i samo její umění politickou dimenzi, jež vyvrací její tvrzení, jímž se bránila, že jako režisérka a fotografka holdovala jen zcela nepolitické profesionalitě? Na základě mých znalostí přinejmenším jejích filmů bych na tuto otázku odpověděl kladně. Pro mě reprezentuje Riefenstahlová zcela jednoznačně fašistickou estetiku. Je dokonce možná jednou z mála významných umělců německého fašismu. Přičemž by se možná spíš mělo hovořit o estetice totalitních svodů, neboť tento druh umění by byl bezpochyby podporoval i Stalin.

Máme se tedy proto jejímu dílu vyhýbat nebo je strčit do hlubokých sklepů našich archívů? Nikoli, naopak. Smíme její dílo obdivovat jako umělecký výtvor? Ano, pokud máme jasno v tom, jaké intelektuálně sporné záliby jsou ve vlastním uměleckém prožitku oslovovány. Já sám jsem se prostřednictvím filmu „Triumf vůle“ dozvěděl o nacismu více než z mnoha učených pojednání a jen tím jsem se naučil, že jsem se na okamžik zcela vědomě poddal sugestivitě tohoto filmu.

Ctěné publikum, následujte dnes mého příkladu a vytvořte si sami názor: o ukázce síly a krásy těla, o styl určující estetice, o dokumentární hodnotě exponátů shromážděných na této výstavě. Nemusíme se omlouvat za to, jestliže nás obrazový svět, který vytvořila Leni Riefenstahlová, i dnes osloví. Ona patří již dávno ke standardnímu kánonu v historii škol fotografie a filmu na celém světě. Nemusíme však ani přijímat legendu vytvářenou samotnou Riefenstahlovou. Kdo by se chtěl ještě hlouběji vyrovnat s její osobou a uměním, toho odkazujeme na diskusní pořad v Goethově institutu dne 8. prosince, kde bude přítomen životopisec Riefenstahlové (...) Kinkel. Tam se také jiště bude řešit otázka, zda se mannheimským kurátorům Ině Brockmannové a Peteru Reicheltovi podařilo výstavu – ostatně první, na niž Riefenstahlová osobně nedohlížela – vyprostit z egocentrické případně egomanské zaujatosti Riefenstahlové a zbavit dílo mýtů, aniž by byl kvůli tomu snížen jeho umělecký význam.

Dámy a pánové,

děkuji vám za pozornost a prohlašuji tímto výstavu za otevřenou.