Foto: HN - Petr Králík

HN: Strávila jste dva dny s českými kolegy, kteří se zabývají tím samým, co vy: vypořádáním se s komunistickou minulostí. Řekněte - jak daleko jsou Češi ve srovnání s Němci?
Záleží na tom, z jakého úhlu pohledu se na to díváte. A to platí jak pro Německo, tak pro Českou republiku. V porovnání s jinými zeměmi, které mají za sebou diktaturu, jako je například Španělsko, jsme opravdu hodně daleko. Oni ji začínají zpracovávat teprve teď. My máme - na rozdíl od Španělů - za sebou patnáct let a přitom jsme už hodně pokročili; lidé mají přístup k archívům, existují instituce, které se tím zabývají. Pokud se ale podíváte třeba do německých škol, nezbývá vám než konstatovat: zatím se nestalo nic. Znalosti žáků jsou velmi chabé.

HN: O Česku lze, myslím, říct totéž...
U Česka to samozřejmě nedokážu tak posoudit. Z rozhovorů s českými kolegy jsem ale pochopila, že máte podobné zkušenosti jako my. V obou zemích je určité procento lidí, kteří o tom nechtějí vůbec nic slyšet, a naopak jiní, kteří se zajímají čím dál víc.
Každopádně jsou zapotřebí odborníci, jejichž úkolem je uchovávat a zkoumat podklady a skutečnosti, protože otázky týkající se minulosti určitě někdo nastolí. Dříve či později.

HN: Zmínila jste otevírání archívů. Liší se nějak ty české od německých?
U nás v Německu jsme začali velmi brzy. Přesně před patnácti lety, v prosinci 1989, byly obsazeny archívy Ministerstva pro státní bezpečnost bývalé NDR. Od té doby na ně dohlížely takzvané občanské výbory, které zabránily významnějším ztrátám. Ve všech ostatních postkomunistických zemích se zachoval jen zlomek spisů, protože se touto cestou rozhodly vydat až mnohem později.

HN: V Česku jsou široké veřejnosti přístupné jen seznamy spolupracovníků StB, na Slovensku celé spisy. Které řešení je podle vás lepší?
Žádné seznamy, jako existují v Česku, v Německu nemáme. Nezveřejňujeme ani celé spisy. Nic takového neděláme.

HN: A co tedy děláte?
V rámci lustrací dáváme k dispozici materiály, z nichž lze vyčíst, zda někdo byl nebo nebyl spolupracovníkem Stasi. V takovém případě ale neposkytujeme celý spis. Vystavujeme jen potvrzení. Lustracemi museli na východě Německa projít všichni státní úředníci, včetně třeba učitelů, kteří mají ve Spolkové republice statut úředníka. Šlo o to obnovit důvěru v instituce veřejné správy.
Kromě toho poskytujeme podklady vědcům a novinářům, a to za velmi přísných pravidel.
A do třetice: každý, koho to zajímá, má možnost nahlédnout do svého vlastního spisu. Smí si prohlédnout vše, co se ho týká, co o jeho osobě existuje. To je ale, pokud vím, možné i v Česku.

HN: ... ano, ale na takový spis se musí často velmi dlouho čekat.
To je u nás to samé. Záleží na tom, kolik toho je, kolik času zabere rešerše. Někdo v Německu čeká jen čtvrt roku, někdo i několik let.

HN: Přijela jste do Česka v ten správný moment. V pondělí Městský soud v Praze rozhodl, že do seznamů spolupracovníků StB nepatří jméno Vratislava Kulhánka, předsedy dozorčí rady Škoda Auto. Existují podobné procesy i v Německu?
Jak už jsem řekla, nemáme v Německu takové seznamy jako vy. Ale procesy se vedou i u nás. Jádrem takového sporu může být například to, zda někdo smí být veřejně označen za neoficiálního spolupracovníka Stasi, nebo ne.
V jednom procesu s prominentním německým politikem soud třeba rozhodl, že mě noviny nesmějí citovat. Prohlásila jsem totiž, že zmiňovaný politik působil jako neoficiální spolupracovník. Žaloba ale nebyla podána na mě, nýbrž na noviny, které mě citovaly.

HN: Existují u vás i případy, kdy se někdo obrátí na soud, protože tvrdí, že na něj byl veden spis neoprávněně?
Ano, i to lidé zkoušejí. Některé soudy bohužel nemají se zacházením se svazky Stasi patřičné zkušenosti.

HN: A měly takové žaloby úspěch?
Ale ano. Bohužel.

HN: Proč odmítáte dát na internet seznamy spolupracovníků tak, jako to udělaly úřady v České republice?
I pachatelé mají právo na jistou ochranu osobnosti. Dát na internet soupisky neoficiálních spolupracovníků Stasi by byl u nás problém i z hlediska platného práva.
Já osobně to ani nepodporuji. Je třeba posuzovat vždy případ od případu. Něco jiného je, když někdo v osmnácti podepíše spolupráci a pak řekne "už nechci, to stačilo". Přesto by byl na seznamu uveden jako neoficiální spolupracovník. Stejně jako někdo, kdo systematicky až do konce roku 1989 donášel na celé své okolí.

Marianne Birthlerová (*1948) vede od roku 2000 tzv. Gauckův úřad, který spravuje spisy bývalé Stasi. Pochází z východního Německa, před pádem berlínské zdi se angažovala v různých opozičních organizacích. V devadesátých letech působila jako mluvčí strany Zelených. Do Česka přijela na dvoudenní pracovní návštěvu.