»Kdybychom měli tříprocentní hospodářský růst, prodával by Opel více aut a my nemuseli přemýšlet, kde se stala chyba.«

Rozhovor s předsedou hessenské vlády, ROLANDEM KOCHEM:
Drahé Německo? Není důvod!

Kumulovaná ztráta Opelu postavila GM před rozhodnutí: Házet peníze dál do černé díry? Takovou otázku si musí klást každý investor, říká ministerský předseda Hesenska Roland Koch.

Poslední poprask v Německu má jméno Opel. Proč právě ten?

U Opelu jde o znepokojivé škrty pracovních míst. Nicméně to není jediný německý problém. V současnosti ztrácíme v Německu každým pracovním dnem zhruba 1500 pracovních míst pro lidi, kteří si povinně platí zdravotní a sociální pojištění. (Jde o osoby, které odejdou do důchodu, přestanou dobrovolně pracovat nebo přijdou o práci a jejich místa zůstávají neobsazená. Odvody těchto plátců pak chybějí státnímu systému zdravotní a důchodové péče, pozn. red.)

Cože - patnáct set denně?

Ano, v ročním průměru. A jak to tak vypadá, nyní přibylo k těmto výpadkům šest neodpracovaných dní zaměstnanců firmy Opel.

Jenže trable »neodvedených odvodů« jsou jen důsledek. V čem vidíte příčiny potíží Opelu?

Opel se příliš soustřeďuje na německý trh. Může prodávat, v souladu se strukturou mateřského koncernu General Motors (GM), jen málo aut do zahraničí, protože tam existují další závody tohoto koncernu. Do třetice velmi trpí špatnými podmínkami německého trhu včetně trhu pracovních sil. Musíme najít způsob, aby byla značka Opel stejně úspěšná jako dříve a zachránit pokud možno všechny závody. Nejen v Německu, ale v celé Evropě.

Kudy vede cesta?

Musíme vytvořit pracovní podmínky, které udělají Německo konkurenceschopné. Například se závodem ve švédském Trollhättenu.

Za všechno může nastavení podmínek, za nic management?

V podnikání je vždy riziko, že některá rozhodnutí se ukážou později jako špatná. Pokud by si podnikatel předsevzal přijímat jen dobrá řešení, mohlo by to ohrozit existenci podniku. Na druhou stranu ale management nese také spoluzodpovědnost za prosperitu podniku. Jenže i on musí žít v rámcových podmínkách. Kdybychom měli tříprocentní hospodářský růst, Opel by prodával více aut a my nemuseli přemýšlet, kde se stala chyba.

Bezesporu pracovní podmínky v Opelu jsou natolik nepružné, že nejsou konkurenceschopné vůči jiným podnikům, které mají lepší smlouvy mezi zaměstnavateli a zaměstnanci (součástí tarifní dohody mezi podnikem a odbory u Opelu je ještě tzv. »domácí smlouva«, podle níž jsou zaměstnanci placeni za 32,5 hodiny týdne, ale pracují jen 30, pozn. red.).

To ale není žádná novinka...

Rok za rokem Opel vytvářel ztrátu, předkládal programy s nadějemi, jak ztráty minimalizovat, a na konci tam ty ztráty jsou pořád. To všechno nespadlo z čistého nebe. Ani pro zaměstnance, ani pro politiky. Management i my jsme stále znovu doufali, že nové automobily, lepší konjunktura, lepší výroba, lepší vzdělání překonají to špatné. Očividně se dosáhlo bodu, kdy už ta ztráta není únosná.

Podepsal se na krizi Opelu také střet angloamerické a německé podnikatelské kultury?

V Evropě jsou podniky, které nemají s angloamerickou kulturou podnikání žádné problémy. Stejně tak jako jiné, pro které je angloamerická kultura nepřijatelná. Nevěřím, že střet dvou podnikatelských přístupů je pravý důvod potíží Opelu.

Jeho američtí vlastníci se ocitli za posledních pět let tváří v tvář kumulované ztrátě 2,5 miliardy eur. Z toho vyplývá obecná otázka pro kapitálového investora: kdy skončit s trpělivostí. To není z mého pohledu jen americká otázka. Tu bychom si kladli jako Němci, jako Evropané, na jakémkoli jiném místě naprosto stejně.

Teď chcete rozsah škod co nejvíce omezit. Co může a zmůže zemská vláda?

Říkám jasně: Není úkolem vlády, aby léčila podnikové krize. Musíme stanovit odpovědnosti. Občané musí jasně vědět, co politika smí a co ne. Vláda může vstupovat do děje jen tehdy, když hrozí masové propouštění. Nesmí pomáhat akcionářům, ale může se pokusit pomoci ohroženým lidem. Ve spolupráci se Spolkovou agenturou práce jim může najít nové pracovní příležitosti. Dále můžeme rozvíjet - jako to děláme u Opelu - vědu a výzkum. V Hesensku, v Rüsselsheimu, pracuje z 18 tisíc lidí plných deset tisíc ve výzkumu a vývoji a zbytek ve výrobě. To je pádná odpověď na otázku, zda jde o atraktivní místo či nikoli. Tím jsou možnosti politiky vyčerpány, a mělo by to tak zůstat. Politika musí vytvořit rámcové podmínky zvláště, pokud jde o daňové nebo pracovní právo, ale ne pokud jde o některý konkrétní podnik. Nesmí nikdy vzbudit na veřejnosti dojem, že je náhradním řešením.

Požádal jste GM o záruku, že závod v Rüsselsheimu zůstane. Dostal jste ji?

Existuje prohlášení GM, že nebude zavírat žádný závod. To považujeme za zásadní prohlášení. Ale co bude konkrétně uděláno, zda budou jisté díly nebo platformy vyráběny ve Švédsku nebo v Německu, konkrétně v Rüsselsheimu, rozhodnuto není. Závisí to na výsledku jednání, které vede podniková rada (odbory, pozn. redakce) se zaměstnavateli.

Jsou v Německu vůbec podmínky, aby se tam vyrábělo za stejnou cenu jako ve Francii nebo ve Švédsku?

V této soutěži můžeme obstát. Je třeba být extrémně inovativní a musí být dostatek odvahy. Být připraven na změny.

Jaké změny?

Musí jít o změny v produkci, o kreativní skupinovou práci, o zvyšování výkonu, které využijí potenciál personálu. Je tu hodně možností, jak soutěž vyhrát. Německo je automobilovou velmocí číslo jedna. A bude jí, i když se vyrobí o pár opelů více, nebo o pár opelů méně. Nic se nemá přehánět. Máme sice jeden problém v jednom podniku, zato však máme jiný, kterému se daří skvěle. Vždyť BMW má za sebou nejlepší rok v historii. Svědčí to o tom, že jsme schopni postavit konkurence schopná auta a budeme to umět i v budoucnu.

Jak se díváte na konkurenceschopnost celého Německa?

Krátkodobě nejsme dostatečně konkurenceschopní. Máme očividné nevýhody proti našim konkurentům. Těmi konkurenty mám na mysli země s podobným sociálními a finančními podmínkami, jako je Švédsko či Francie. Neexistuje žádný důvod, abychom říkali, že Němci musí být dražší. Je třeba změnit pracovní právo, podíl odvodů do sociální a zdravotní pokladny na výši mzdách, na výrobních nákladech. Musí se změnit byrokracie. Když se vsadí na tyto tři věci, není problém, aby bylo Německo ve střednědobém výhledu konkurenceschopné s kýmkoli na světě.

Pomůže rychlejšímu pohybu kupředu spolupráce vlády s opozicí?

Každá vláda je ráda, když s ní opozice spolupracuje, ale pokud nespolupracuje, nemůže to být pro ni výmluva. Dnes v Německu nenajdete projekt, na kterém by oba tábory spolupracovaly. Naopak - pokud by se obě velké strany SPD a CDU shodly, Německo by to enormně zpomalilo. Nejsem příznivcem takového modelu.

Četné hlasy volají po modernizaci sociálního státu. Kam až mají změny zajít?

Nemyslím, že musí jít o jeho odbourávání. To by znamenalo, že třeba střední generace bude mít nižší důchod či menší ochranu ve zdravotnictví. To nikdo nechce. Je třeba najít správné nástroje, které by zajistily dosažený životní standard. Abychom při ubývajícím počtu obyvatel nehodili důchodové břemeno na příští generace. Naopak - sami si musíme začít spořit. V těchto oblastech potřebujeme důležité změny. Aby sociální a zdravotní odvody přestaly být součástí mzdových nákladů.

Ve světle všech velkých demonstrací se ptáme: Jsou nutné reformy vůbec průchozí?

Musíme přesvědčit lidi, že je reformy výrazně nepoškodí. V současnosti máme v Německu spoustu ustrašených a znejistělých lidí, kteří vidí v každé reformě ořezání svých vyhlídek. Je na politicích, aby jim vysvětlili, že reformy jsou jen nástrojem, jak dosáhnout cíle. Tím je prosperita.

Roland Koch se narodil 24. března 1958 ve Frankfurtu nad Mohanem, vyrůstal a žije v Eichbornu. Po maturitě a základní vojenské službě vystudoval práva a založil si praxi se specializací na obchod a soutěžní právo. Této profesi se věnoval až do roku 1999.

Od roku 1987 je poslancem hesenského parlamentu, v letech 1990-1991 a 1993-1999 vedl zemskou frakci nejsilnější opoziční strany CDU. Od roku 1998 stojí v čele hesenské CDU. Ministerským předsedou se stal poprvé 17. dubna 1999, podruhé 5. dubna 2003. Je ženatý, otec dvou synů. Rád a prý dobře vaří (v roce 2003 byl zvolen kuchařem-amatérem roku). Příležitostně hraje tenis a navštěvuje galerie.

Jeho motta jsou: Politik musí držet slovo a Hesensko na prvním místě. V německých politických a odborných kruzích je považován za kandidáta na příštího kancléře.

Hessensko (6,1 mil. obyvatel v roce 2003) je jednou ze 16 německých spolkových zemí a součástí nejsilnějšího evropského regionu. Sestává ze 3 regionů, 26 administrativních celků a nezávislých měst. Metropolí je Wiesbaden, největším centrem Frankfurt. Na jeho území působí hned několik globálních hráčů (GM-Opel, Ferrero, Dunlop, Philips, ABB, Nikon). Je sídlem více firemních ústředí než kdekoli jinde v Německu (včetně hlavních německých bank) a adresou č. 1 pro americké a korejské společnosti.

Hessensko je považováno za nejvýkonnější německý stát. Mezi spolkovými zeměmi (bez započítání městských států) drží primát ve výši HDP na obyvatele; loňské HDP na jednoho výdělečně činného představovalo rovněž primát 65 048 eur. Celkovým HDP v objemu 193,7 mld. eur za rok 2003 vede nad Dánskem, Finskem a Řeckem.