Laudatio na Lenku Reinerovou

Vážená paní Reinerová,

vážený pane ministře, vážená paní Tvrzníková,

vážená paní Fodorová,

dámy a pánové, milí hosté,

milé kolegyně a kolegové

příležitost, ke které jsme se dnes sešli, je vzácná a zvláštní: spolkový prezident Horst Köhler udělil vám, vážená paní Reinerová, jedno z nejvyšších vyznamenání, které Spolková republika Německo udělit může: velký kříž za zásluhy.

Když jsem vás informoval o tom vyznamenání, zeptala jste se mě nejprve trochu s údivem, za co se vám vlastně udělí řád. Skutečně se lze ptát, na který z činů, které jste za svého života doposud vykonala, se dnešní vyznamenání vztahuje: na váš odboj, když vaše země byla pod nátlakem hitlerovského Německa? Na vaši činnost jako novinářka nebo autorka knih? Na vaši roli při iniciativě ke zřízení Pražského literárního domu autorů německého jazyka?

Jako první bych chtěl vyzdvihnout vaši zásluhu o německý jazyk, psaný jakoz i mluvený.

„Poslouchejte Reinerovou, pokud chcete vědět, jak mluvil Kafka“, řekl nakladatel Klaus Wagenbach. Mluvíte tou zvláštní „Pražskou němčinou“. Vynikajícím způsobem jste se staralo o to, aby se tato pražská němčina udržela při životě. Jedna novinářka to nedávno popsala tak, že je v tom vždy i trochu radosti, trochu vtipů. Mně se zdá tato charakteristika výstižná. Platí ostatně nejen pro způsob, jak mluvíte, nýbrž také pro celý váš způsob setkávání se s jinými lidmi.

K tomu přistupuje zvláštní postoj k životu. „Můj život je nezasloužený dar“ – říkáte. Vyjadřuje nejen vděčnost, nýbrž stejně nálehavě sílu osobnosti. My, kteří jsme se tu dnes sešli, známe rány osudu, které vás potkaly: Jedenáct příbuzných bylo zavražděno v německých táborech. Vám se naštěstí, naštěstí i pro nás, podařilo utéci do Mexika, přes tvrdé pobyty předtím ve Francii a Maroku.

Mnoho lidí, kteří prožili podobné osudy, vyvedlo z toho závěr, že zachovalo odstup od Němců a také od jejich jazyka, pokud možno ho nepoužilo. Vy jste to nedělala, naopak, a jednou jste to komentovala větou, „není přece možné, jazyku něco zazlívat.

I skutečnost, že dneská přijímáte toto německé státní vyznamenání, není samozřejmostí. K tomu jste mi řekla, že dnešní Německo je zcela jiná země než Německo třicátých a čtyřicátých let. I tato odpověď, řečena spíš na okraji, je velkorysá vůči nám a naší zemi.

A tak jste sv ým praktickým životem a chováním předvedla postoj, který se mnohdy od obětí dějín 20. století vyžaduje, ale ne vždy se i konkrétně realizuje: ochota ke smíření. I za to vás samozřejmě chceme dnes uctít.

Svým postojem k životu a svým dílem jste však zaujala stanovisko, který toto ještě přesahuje. Vždy jste rozlišila mezi totalitními systémy na jedné a lidmi na druhé straně, kteří sami mají možnost se rozhodnout pro dobro nebo zlo. Dalším bolestným zkušenostem jste však i ve své československé vlasti nebyla ušetřena.

Již brzy po návratu do Prahy jste se dostala mezi mlýnské kameny stalinistického pronásledování. V rámci pověstné aféry Slánského jste se stala obětí první vlny zatykání, musela jste potom spolu s rodinou jet do Pardubic do vyhnanství a utrpěla jste několikaletý zákaz psaní. Takový zákaz psaní vás znovu postihl po Pražském jaru, kdy jste také přišla o členství v komunistické straně a stala jste se definitivně disidentkou.

Dlouhá a tvrdá léta potlačování vás nemohla zlomit nebo ztlumit vaši energii. Naopak. Když konečně sametová revoluce přinesla vaší zemi svobodu, to jste se chopila zase péra, jako byste chtěla říci: A právě teď! Knihy, které jste od té doby napsala, okouzlily a nadchly v německém jazykovém prostoru bezpočet lidí. Vděčíme vám za pohledy a poznatky o těžkém minulém století, vy nám otvíráte nové pohledy na nesrovnatelné město Praha, vaše město.

A v neposlední řadě jste jako člověk a autorka žijící svědectví velké tradice literatury německého jazyka v Praze. Váš život a dílo jsou i svědectvím tří velkých kultur, české, německé a židovské. K tomu řekl Pavel Kohout, kterého na tomto místě mohu citovat, následující: „Ztracenou zemi tří velkých kultur, české, německé a židovské, se nedá znovu oživit stejně jako potopenou Atlantidu. Co se však může a má, ba musí dělat, je: Otevřít Českou republiku všem kulturám světa, především těm, které zde už byly doma.“

Vážená paní Reinerová,

neuspokojila jste se s úlohou svědkyně velké epochy pražské literatury a strážkyně spisovatelské tradice. Také jste – spolu s velvyslancem Černým, profesorem Kurtem Krolopem a paní dr. Marketou Malisovou – hnací silou za vynikajícím projektem „Pražského literárního domu autorů německého jazyka“. Angažována jste i v české literární scéně. Vaše díla jsou mezitím všechna přeložena do češtiny a těší se širokého a dále rostoucího čtenářstva i zde. Tyto úspěchy jsou doprovázeny celou řadu vynikajících poct. Nyní vás ocení spolkový prezident za vaše zásluhy o německo-české vztahy, které patří k nejvýznamnějším, ale i nekomplexnějším ve středu Evropy. Nejen ve smyslu diplomatickém, taky nejen v literárním, nybrž ve smyslu celkovém, lidském.

Jestli mi dovolíte v rámci tohoto „státního aktu“ osobní poznámku: Za mé teprve krátké činnosti zde v Praze patří šance vás poznat, vás poslouchat, když vypravujete nebo předčítáte, k těm zkušenostem, který zanechávají zvlášť silný a positivní dojem. Přeji Vám proto velice osobně sílu na další tvorbu, která nás všechny obohacuje.

Vážená paní Reinerová,

je mi ctí vám předat listinu o udělení velkého kříže za zásluhy a zároveň vás vyznamenat jménem spolkového prezidenta Horsta Köhlera Velkým křížem za zásluhy Spolkové republiky Německo.